OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Potom, co se skupina KISS před pár lety odebrala ke dlouhodobému spánku, který následoval po jejich mohutném „oslíku otřes se“ návratu v původní sestavě na sklonku devadesátých let, měl Paul Stanley hromadu volného času pro nerušené komponování a svou hudební inspiraci dlouhodobě střádal pro právě vycházející sólové album, které, jak je u něho dobře známým zvykem, nese velmi pozitivní název „Live To Win“. A hudba na něm umístěná jej taktéž přesně reprezentuje. Znáte přeci Paula? Prostě je to znovu ten vitální, pohybově, skladatelsky i pěvecky nadaný, optimistický týpek se vším, co k němu v dobách KISS patřilo a tudíž i obsah nahrávky by se hodil pro potřeby jeho mateřské kapely a v její diskografii by podle mne i přes silnou konkurenci obstál poměrně se ctí.
Nejtalentovanější skladatel KISS, který ve svých čtyřiapadesáti vypadá a zpívá prostě pořád fantasticky, dopřál svým fanouškům přesně takové album, jaké si každý z nich přál a ať už někdo chtěl to nejlepší a měl dostat to nejlepší, dostal s „Live To Win“ prostě dost dobré. Teď možná nemám na mysli ani tak příznivce starých dřevních KISS ze sedmdesátých let, ale spíš Paulovy fanoušky odmaskovaných osmdesátých let a lovce příjemných rádiových melodií se špetkou toho gigollo rockového odéru, kterým tehdy Paul Stanley a KISS bezmyšlenkovitě hýřili. Album „Live To Win“ je stylově zatraceně blízko „Hot In The Shade“ (1989) a sází výhradně na ničím nerušenou líbivost s tím, že je aranžérsky do posledního detailu vychytané. Časté používání smyčců v pozadí skladeb dělá z alba prvotřídní a notně pompézní okázalost, která nešetří současným moderním a zároveň bohatým zvukem. Už úvodní „Live To Win“, která startuje pozvolným afektovaným frázováním hlavního aktéra, se rozjede v hitovou hymnu. Když jsem však album poslouchal dál, zjistil jsem, že „Live To Win“ má na albu svého dvojníka v podobě „It´s Not Me“, jenž v refrénu obsahuje téměř tutéž melodii. Druhá „Wake Up Screaming“ je asi nejpovedenější skladbou celého kompletu. Celkem neotřelá melodie, výborný refrén, prostě skladba které nechybí ten pravý náboj a gradace. Být producentem, stál bych si za ní jako za pilotním singlem. Zvolnění přichází v zajímavě proaranžované „Lift“, která je opatřena mnohými vrstvami smyčcových nástrojů – jde tedy možná o další z vrcholů a zaručeně nejméně typickou skladbu ze všech. Jsou zde i povinné, romantické balady jako „Everytime I See You Around“, „Second To None“ a „Loving You Without You Now“ a Paul Stanley v nich dle očekávání potvrzuje, že na podobný typ písní má prostě talent jako nikdo jiný. K nejlepším okamžikům patří i svižná hitovka „Bulletproof“. Příliš mne nenadchly songy „All About You“ a „Where Angels Dare“, u kterých se domnívám, že můžou být současnému rockovému posluchači akorát tak k smíchu. Tyto dvě patetické písně, užitečné tak akorát jako doprovod k aerobnímu cvičení amerických matek v domácnosti vyžívajících se při cvičení v pestrobarevném sportovním outfitu, přiléhavých kalhotách a legínách z osmdesátých let, nezachrání ani fakt, že jsou stejně jako celé album velmi dobře ošetřené.
Jak to tedy shrnout? Paul Stanley nahrál album, na které může být právem hrdý a které mu a jeho doprovodné kapele věřím se vším všudy. A přestože se autor rozhodl neexperimentovat a nahrál vyloženě „mainstreamový“ nosič, jenž obsahuje tutéž muziku, na jakou jsme byli zvyklí u jeho KISS, vůbec mi to nepřekáží. Je to zkrátka muzika Paula Stanleyho. Samozřejmě, najdou se i hlasy, které mu sázku na osvědčené budou vyčítat a poukazovat na všudypřítomnou auru příjemnosti, bezpečnosti a celosvětové normalizace osmdesátých let, ale to nic nemění na faktu, že Paul nahrál výborné, moderně znějící hard rockové album, které by mohlo obstát i jako nahrávka samotných KISS.
Paul Stanley jak ho všichni známe. Vyšperkovaný mainstreamový hard rock se silnými melodiemi podle vzoru jeho domovských KISS.
8 / 10
Paul Stanley
- zpěv, kytara, aranže
Spoluhráči:
Corky James
- kytara
Johny 5
- kytara
Brad Fernquist
- kytara
Tommy Denander
- kytara
Andreas Carlsson
- kytara
Sean Hurley
- baskytara
Bruce Kulick
- baskytara
Victor Indrizzo
- bicí
Greg Kurstin
- piano
Zoc Rae
- piano
Harry Somerdahl
- klávesy
1. Live To Win
2. Wake Up Screaming
3. Lift
4. Everytime I See You Around
5. Bulletproof
6. All About You
7. Second To None
8. It´s Not Me
9. Loving You Without You Now
10. Where Angels Dare
Live To Win (2006)
Paul Stanley (1978)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Universal Music Group/ New Door Records
Stopáž: 33:50
Produkce: Paul Stanley
Studio: Hensen Recordings Studios
Dobré, ale KRÁTKE !!!
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.